Motýl jako symbol naděje – rozhovor z roku 2000 o pátraní po ztracených dětech

Za hudebním projektem Motýl, zabývajícím se problematikou ztracených českých dětí a mladých lidí, se ukrývá bývalý kytarista Arakainu a Kreysonu, zpěvák  a hudební skladatel Daniel Krob. Ten právě dopilovává poslední detaily svého prvního sólového alba MOTÝL, jež vychází 4. září 2000.

Propojení hudby a problematiky ztracených dětí. Jak tě to napadlo?

DK: V českém hudebním světě se pohybuji už delší dobu, ale pořád jsem
nevěděl, kde najít inspiraci pro něco sólového. 6.á8.1988 se ztratila
v Plzni kamarádka mé přítelkyně Pavlína Braunová. Hrávala s
českobudějovickou kapelou Minesengři a jezdila na zkoušky  a koncerty  vlakem nebo
autobusem. Jednou to zkusila stopem a od té doby už ji nikdo nikdy neviděl.
V tu dobu už jsem skládal písničky a na svět přišla skladba Motýl, vcelku
okrajově inspirovaná tehdejší událostí. Strašně dlouho mi tahle
písnička ležela doma v šuplíku, až se před čtyřmi lety stala v mém okolí další tragédie.
Bratr organizátora festivalu v Hustopečích Andreje Pazderky, kde jsem hrál, 16letý Přemek,
se pár dní po svých narozeninách ztratil. Mezi dvěma obcemi po šesté večer
a jeho doklady zůstaly doma. Ani jeho se nepodařilo dodnes vypátrat. Tenkrát
jsem byl tímhle příběhem otřesen, ale pořád jsem ještě neměl ten správný
impuls, začít se tímto problémem hlouběji zabývat. A pak to přišlo.

Mé kamarádce se záhadně ztratila známá Naďa a mně najednou došlo, že chci něco udělat. Věnoval jsem skladbu Motýl rodičům, kteří ztratili své děti i těmto dětem samotným. Také jsme začali kontaktovat další rodiny, do jejichž  života zasáhl podobný problém.

Jak jsi se dostal ke spolupráci se Zuzanou Baudyšovou a nadací Naše dítě –
Linka Bezpečí?

DK: Naše spolupráce vyplynula tak nějak automaticky, vždyť Linka bezpečí je
dokonalým profesionálním pojítkem mezi dětmi a problémy, se kterými se potýkají. Na Linku
bezpečí mohou nejen děti, ale i mladí lidé zavolat a svěřit se svými
starostmi. Navíc nyní může linku 0800 111 113  kontaktovat každý, kdo se
setkal s některým ze ztracených nebo pohřešovaných dětí nebo samotné děti.

Spolupracujete na projektu Motýl také s policií?

DK: Projekt Motýl funguje ve třech rovinách. Každý telefonát, týkající se
toho, že někdo zahlédl někoho z pohřešovaných, je postoupen policii. Zde je avízo přiděleno kriminalistovi,který informaci prověří. Například na základě reportáže v hudebním časopise BRAVO o Přemkovi Pazderovi se na Linku bezpečí dovolaly dvě dívky a policie se jejich podněty seriozně zabývá. V rámci projektu Motýl funguje také internetová adresa. Zde jsou uveřejněny portréty pohřešovaných dětí a mladistvých, vytváříme zde databázi těchto lidí, avšak shromažďování informací je velmi složité. Na každý případ musíme získat
zvláštní povolení od policie, abychom nezasahovali do práce kriminalistů a
vyšetřovatelů. Na webové stránky mají přístup také rodinní příslušníci
ztracených osob, aby sem mohli doplňovat nové informace. A samozřejmě se
snažíme fungovat i v rovině prevence. Komunikací o daném problému totiž
můžeme předejít některým podobným situacím. Nechceme lidem nic
vnucovat nebo je poučovat, a proto jsme zvolili komunikaci hudbou.
Zároveň se snažíme přivést mezi sebou do kontaktu rodiče, kterým zmizely děti, protože
se vlastně nemají s kým podělit o bolest. Z psychologického hlediska by jim
měla komunikace se stejně postiženými pomoci.

Proč právě Motýl?

DK: Pro mě je motýl symbolem ztráty, opuštění a zároveň návratu domů,
symbolem naděje. Motýl, kterého jsme použili na promotion nám zapůjčil
pavilon motýlů v zoologické zahradě ve Dvoře Králové.

Jaké jsou oficiální statistiky pohřešovaných dětí a mladistvých u nás?

DK: Každým rokem se u nás pohřešuje řádově 3000 lidí ve věku do 18 let. Z
tohoto počtu se řada nevrátí nikdy domů. Bohužel prognózy do budoucna hovoří spíše o nárůstu počtu těchto případů.

Jaké bylo tvé dětství?

DK: Já se teprve ve 20 letech setkal se svou biologickou maminkou. V roce
1968 emigrovala a už se jí nepodařilo dostat mě za hranice. Vyrůstal jsem s
otcem a jeho druhou ženou a mé dětství bylo až do 16 let šťastné. Pak jsem
také pochopil, proč mi tehdejší systém nedovoloval určité věci. Bylo to
právě kvůli tomu, že má matka utekla. Když se otec s druhou ženou rozvedl,
začal jsem bydlet u babičky, po internátech a vyváděl jsem také dost divné věci.
Proto chápu, proč děti utíkají z domova a řeší problémy v rodině po svém.

A jaké jsou podle tebe nejzásadnější důvody, proč děti utíkají z domova?

DK: Jak říká paní Baudyšová, rozhodující v životě mladého člověka může být
obyčejná věta: Sbal si věci a vypadni, nebo Už tě nechci nikdy vidět. Rodiče
si vůbec neuvědomují, jak mohou těmito slovy svým dětem ublížit. Když pak
dojde k nějakému zásadnímu zlomu v životě mladého člověka ať už ve škole,
doma nebo mezi kamarády, zachovají se přesně podle slov rodičů. Někteří
jedinci zmizí jen na hodinu, na dvě či na pár dní a pak se vrátí. Někteří
ale potkají někoho, kdo se k nim najednou chová jako k dospělým a připadají
si, že jim s tím člověkem bude lépe. To, že je to drogový dealer, pasák či
zločinec poznají až tehdy, kdy už je pozdě. Takže zásadní problém útěkářů
vidím v komunikaci rodičů se svými potomky. Pokud není vztah otevřený a
upřímný,  hrozí dětem nebezpečí.

Jaké jsou tvé další plány s projektem Motýl?

DK: Natočili jsme první videoklip právě o Přemkovi. Video poběží v pořadu Dobré ráno na České
televizi a dokonce prázdnin ho mohou lidé vidět na projekčním panelu obchodního domu
Kotva v Praze. Zcela symbolicky vyjde 4. září 2000 album Motýla část z
výtěžku z prodeje předáme právě nadaci Naše dítě. Proč symbolicky? 4. září se
narodil Přemek a kdyby byl se svou rodinou a přáteli, oslavili jeho 20.
narozeniny. Bohužel, 6. září 1996 se ztratil a zatím není žádná stopa k jeho
nalezení. 4. září také slaví své 6. narozeniny nadace Naše dítě. Motýl
přinese 16 autorských, česky nazpívaných skladeb a 3 remixy.

rozhovor  s Danielem Krobem z roku 2000